Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Nepříznivý úbytek přírodních prvků v krajině

Jednou z hlavních příčin nepříznivého stavu přírodního prostředí je vytlačování přírodních prvků z krajiny. Háje, meze, rybníky, přirozeně meandrující toky a jejich břehové porosty představují často poslední skromné útočiště volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. V intenzivně využívané krajině, jako je například naše středočeská, jsou tyto zelené kouty pod silným tlakem lidského hospodaření. Často dochází k jejich postupnému zániku vlivem chemizace, odvodňování či eroze nebo k jejich jednorázové destrukci při velkých stavbách nebo těžbě.


Zajištění území – biocentra

Tyto přírodní anebo přírodě blízké ostrůvky kromě své estetické hodnoty navíc pomáhají udržovat ekologickou rovnováhu, tj. stav, kdy žádný přírodní činitel nepůsobí výrazně na úkor jiného. K udržení takové rovnováhy je mimo jiné zapotřebí zajistit v krajině dostatek míst, v nichž by mohly přírodní procesy samovolně probíhat bez škodlivých lidských zásahů. Takovým místům říkáme biocentra. Mohou jimi být například lesy s přirozenou skladbou dřevin (v našich podmínkách většinou listnaté nebo smíšené), květnaté louky, stepní trávníky na kamenitých stráních nebo naopak rákosiny a močály.


Migrace, disperze – biokoridory

Ani velmi hojný počet takových biocenter by pro zajištění ekologické rovnováhy v krajině nebyl dostatečný, kdybychom je nechali rozesety v krajině jako izolované ostrovy. Bez možnosti propojení, výměny informací nebo látek nemohou živé organismy dlouhodobě přežívat, aniž by se vyhnuly degeneraci a jejich společenstvo jako celek snížení druhové rozmanitosti. Zeleným pásům, které propojují jednotlivá biocentra, se říká biokoridory. V krajině jsou to například porosty stromů a keřů podél vodních toků, travnaté meze a stromořadí, která mohou navíc sloužit i jako větrolamy. Jsou důležité zejména pro rostliny a drobnou faunu – hmyz. Velcí savci a ptáci je samozřejmě využijí také, avšak nejsou na nich při své migraci tolik závislí.


Funkce, rozměry a význam

Je samozřejmé, že propojena musí být vždy biocentra stejného typu – mezi rašeliništěm a skalní stepí pravděpodobně k žádným přirozeným kontaktům docházet nebude. Dále je potřeba ke kvalitnímu propojení biokoridorů dostatečně širokých a nepříliš dlouhých, biocentra by měla mít kompaktní tvar a dostatečnou plochu. Podle významu, kvality a plochy se rozlišují nadregionální, regionální a lokální biocentra a biokoridory, které dohromady tvoří celistvou síť – územní systém ekologické stability (ÚSES). Regionální a nadregionální prvky ÚSES jsou vymezovány podle tzv. územně technického podkladu, který je dostupný v mapových službách Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.


Odborné podklady, vymezování a realizace

Prvky ÚSES samozřejmě nestačí jen rozpoznávat v krajině. Prvním krokem k jejich skutečnému fungování je průzkum a následný návrh odborníka – krajinného ekologa. Sředočeský kraj proto zadal zpracování studie Regionální a nadregionální úroveň ÚSES na území Středočeského kraje, která slouží především jako podklad pro územněplánovací činnost.

Takto vytvořený podklad je dále nutno právně zakotvit. Na tomto procesu se jako orgán ochrany přírody a krajiny podílí kromě jiných i Krajský úřad Středočeského kraje. Základní vymezení je zajištěno v Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje, z nichž následně musí vycházet územní plány obcí, které jednotlivé biokoridory a biocentra dále zpřesňují v území a stanoví pro ně závazné regulativy. Detailní vymezení a následná realizace prvků ÚSES (např. výsadby dřevin, zakládání trvalých travních porostů apod.) se však většinou děje prostřednictvím pozemkových úprav.

Na návrhu a závazném vymezení tedy spolupracují orgány ochrany přírody a krajiny, orgány územního plánování a pozemkové úřady. Úspěšnému naplňování originálního konceptu však vedle finanční náročnosti brání i nedostatek vhodných pozemků ve vlastnictví subjektů z veřejné nebo neziskové sféry.